Spiritualita nebo religiozita

Spiritualita je v současné době často zmiňované téma, které je na pomezí teologie, filosofie a kulturní historie. Pojem „spiritualita“ pochází z latinského „spiritualis“ ( = duchovní), odvozeného od „spiritus“ (dech, nebo duch). Dech je pokládán za projev, ba i princip života. Co dýchá, je živé. V tomto smyslu by „spirituální“ bylo vše živé, tedy vše, co podle filosofické tradice má zdroj pohybu (změn) v sobě. Je to pojem mnohovýznamový a jednotná definice neexistuje. V dnešní době se spiritualita stala módním pojmem, používá se častěji než v minulosti a někdy je zaměňována s pojmem religiozita. V určité části západní společnosti se pojem „spiritualita“ stal alternativou k pojmu „religiozita“ a nástrojem pro odmítnutí organizovaného náboženského života. V tomto myšlení tak pojem „religiozita“ začal vyjadřovat spjatost s určitou duchovní tradicí (především křesťanskou) a s jejími institucemi. Pojem religiozita získal zvláště v protikladu k „spiritualitě“ spíše negativní konotace. Religiozita je někdy vnímaná jako podmnožina spirituality, je jedním z nejvýraznějším, relativně snadno zachytitelným a obvykle zkoumaným druhem spirituality. Přestože je religiozita úzce spojena s pojmem náboženství, nejde v žádném případě o synonyma. Religiozitou rozumíme „náboženské postoje zastávané jednotlivci i skupinami“. Religiozita bývá označovaná jako náboženskost, je odpovědí na otázku, jak člověk náboženství prožívá. Význam slova religiozita je i zbožnost, víra v pravost či pravdivost náboženství.

Vrátím se ale ke snaze o bližší objasnění pojmu „spiritualita“. Religionista Zdeněk Vojtíšek uvádí, že spiritualita je složka osobnosti, která se vytváří vnímáním posvátnosti, rozvíjí se ke vztahu k posvátnému a různými způsoby tento vztah projevuje. Spiritualita tvoří – alespoň u některých jedinců – integrující centrum motivů, postojů a citů i kognitivní orientace, jádro osobní identity a smyslu života. Spiritualita je obecnou charakteristikou člověka a je v různé míře přítomná „ne-li u všech, tedy alespoň u naprosté většiny jedinců“. Spiritualita existuje i mimo religiozitu, tedy mimo příslušnost k jedné specifické duchovní tradici a je zcela běžná. Dnes dochází k oddělování spirituality a náboženství. Spiritualita je bez systému, bez instituce. Představitel transpersonální psychologie, Stanislav Grof, na setkání České transpersonální společnosti v Praze roku 1994 říká, že organizované náboženství může být aktivní překážkou pro spiritualitu, může vytvořit přesvědčení, že stačí se někde ukázat v době bohoslužby a to samo o sobě z nás udělá hluboce spirituálního člověka.

Spiritualita nezávisle na náboženství je tedy péčí o ducha. Je to péče člověka o sebe a jiné lidi mající za cíl, aby se člověk vracel z odcizení k sobě a v této autenticitě ze sebe vystupoval. Je to péče o to, abychom byli více sebou. U různých lidí však hraje spiritualita různě důležitou roli. V určitých situacích, či dokonce v celých obdobích života se důležitost spirituality jeví rozdílně. Vyniká zvláště v situacích, v nichž člověk pociťuje ohrožení dosavadního řádu věcí, kdy je konfrontován s nahodilostí, s něčím mimořádným a něčím nevysvětlitelným. Všechny tyto situace působí na člověka jako výzva k hledání smyslu, který je za nimi. Spirituální potřeba přisoudit smysl tomuto světu a vlastnímu životu je něčím fundamentálně lidským. Spiritualita je tou složkou osobnosti, která umožňuje vnímaní řádu světa, struktury vztahů a zákonitostí a prožití světa jako smysluplného. Jaké podněty rozvíjí tuto složku osobnosti? Podle Zdeňka Vojtíška existuje sedm vstupních bran, sedm rovin, kterými je spiritualita sycena.

  1. dimenze porozumění světu, posvátné nauky
  2. vstup do společných posvátných dějů (posvátné úkony, individuální obřady)
  3. vnímání řádu světa
  4. inspirativní příběhy (posvátná vyprávění)
  5. dimenze prožitková, zážitková
  6. dimenze sounáležitosti (posvátné společenství)
  7. dimenze kreativity (posvátná tvorba)

 

Spiritualitu vnímám jako součást našeho bytí, něco, co nám je vlastní, stojí v základu našeho bytí, ale skrývá se to a proto je to těžké uchopit. Je to hlubina existence, nejzásadnější místo, symbol duchovní kvality. Většina našich životů setrvává na povrchu, jsme taženi každodenní rutinou, nezastavujeme se, abychom se podívali do výšin nad sebou, nebo do hlubin pod sebou. Můžeme tedy mluvit o hlubině svého života, o zdroji svého bytí, o svém nejzazším zaujetí, o tom, co bereme bezvýhradně vážně. Spiritualita je rozvíjením vztahu k sobě samému, je odpovědí na lidské tázaní. Naše tázaní má transcendentní rozměr a celý život je s transcendentní rozměry nerozlučně svázán.

 

Doporučená kniha:

Pavel Dušek, Jiří Motl, Zdeněk Vojtíšek – Spiritualita v pomáhajících profesích (Portál 2012)

Paul Tillich – Biblické náboženství a ontologie (Kalich 1990)

 

Dagmar Valuchová

Publikováno ve zpravodaji PN Bohnice