Hagioterapie v praxi

Hagioterapie je forma skupinové existenciální psychoterapie, která je otevřená tvořivé tématizaci spirituality a transcendentna. Pracuje s předpokladem, že příběhy Bible a příběhy lidského života se vzájemně interpretují a zrcadlí. Samotný termín hagioterapie je slovo složené ze 2 řeckých slov: hagios = čistý, svatý, posvátný a therapie = péče, léčba. Hagioterapie se nesnaží o teologický výklad Bible, ale pracuje s obsahy psychickými, s tzv. existenciály, které jsou hluboce zakořeněné v lidské zkušenosti a nejsou závislé na tom, v co člověk věří.

Zakladatelem Hagioterapie v České republice je náš Bohnický gynekolog a psychoterapeut Prokop Remeš, který touhle metodou pracuje s lidmi se závislostí od 90. let minulého století. Kromě Prokopa se hagioterapii věnuje u nás v nemocnici také Moshe Koller a od listopadu 2015 i já poté, co jsme do režimu akutního příjmového oddělení zařadili hagioterapeutické skupiny.

Tato forma terapie nicméně nezůstává ukrytá pouze uvnitř zdí naší nemocnice, ale je praktikována i mimo ni. Já společně s kolegou vedeme od roku 2014 hagioskupiny v akademické farnosti Salvátor v Praze. V tomto článku bych ráda poukázala na univerzálnost této formy terapie a popsala základní podobnosti a rozdíly při jejím vedení v Bohnicích i mimo ně.

Co je tedy stejné? V Bohnicích i v kryptě kostela Nejsvětějšího Salvátora se pracuje s Biblí jako základním zdrojem pro terapii nosných textů. Z této přes 2.000 let staré knihy vybíráme úryvky příběhů, které oslovují základní lidské emoce a skrze ně v nás probouzejí hlubší kontakt se sebou samými. Hagioterapie vlastně nabízí možnost číst Bibli ne jako náboženskou knihu, ale jako sbírku střípků lidských zkušeností a velmi emočně nabitých příběhů lidí tehdejší doby. Každého z nás se v příběhu dotýká jiný střípek, díky němuž se můžeme dostat do kontaktu s vlastními emocemi. Často se jedná o intenzivní pocity viny, hněvu, naštvání, beznaděje nebo strachu, které je bezpečné prožívat k postavám Biblického příběhu. V našich životech si mnohdy tyto negativní emoce odmítáme připustit, a tak je máme tendenci spíše potlačovat. V bezpečném prostředí hagioterapie se nám najednou otevírá příležitost tyto naše emoce v rámci příběhu potkat, prožít si je a přemýšlet, proč se zrovna v nás tyto emoce ozvaly. Toto je zásadní terapeutický přesah z příběhové roviny k nám samotným, kdy si uvědomíme, že příběh není o postavách z dávné minulosti, ale o nás a našem vztahu k sobě a druhým.

Základní principy hagioterapie jsou tak vždy shodné, nicméně s ohledem na práci s různými cílovými skupinami vyvstávají pochopitelně i značné konkrétní rozdíly. Na akutním příjmovém oddělení je možnost navštěvovat skupiny jednou týdně, jejich trvání je v rámci režimu oddělení maximálně 70 minut. Skupina je otevřená a počet pacientů nepřesahuje 10 lidí. Z diagnostického hlediska se jedná převážně o neurotické poruchy, afektivní poruchy, poruchy osobnosti a závislosti. Pacienti se navzájem blíže neznají a je proto o to cennější, když se navzdory tomu dokáží otevřít a sdílet svoje niterné prožitky a zkušenosti. Pro většinu z nich je to navíc jejich první zkušenost s tímhle typem psychoterapie. Skoro nikdo z nich se nehlásí k žádné církvi ani jinému náboženskému vyznání, což paradoxně zlehčuje terapeutickou práci s biblickými texty. Pacienti si mnohem snáz dokážou připustit a popsat pocit hněvu vůči Bohu, což u hluboce věřících lidí farnosti Salvátor bývá často prakticky nepřípustné.

Pro mnohé pacienty je na začátku těžké dostat se do kontaktu s vlastními emocemi, nicméně díky direktivnějšímu způsobu vedení skupiny se nakonec emoce u většiny z nich celkem rychle vyjeví, a to i s přesahem k sobě samým. Škála emocí, se kterou se potkávám na příjmovém oddělení je spíš negativního ladění, což může souviset s aktuálním zdravotním stavem a životní situací pacientů. Kromě výše zmiňovaných emocí se mnohem častěji objevují i pocity ztráty smyslu života a s tím spojená rezignovanost.

Struktura hagioterapeutických skupin ve farnosti Salvátor je značně odlišná. Jedná se o uzavřenou skupinu věřících lidí římsko-katolického vyznání, kteří se rozhodli absolvovat cyklus 12 setkání v kryptě kostela Nejsvětějšího Salvátora. Uzavřenost skupiny má vliv na vytvoření bezpečného prostředí důvěry, v němž je prostor sdílet citlivá osobní témata. Časová dotace na jedno setkání je téměř trojnásobně vyšší než u skupin na příjmovém oddělení, a tak je tady možnost věnovat se i historickému a kulturnímu pozadí čteného Biblického příběhu. Klienti netrpí žádnou diagnostikovanou psychiatrickou diagnózou. Skupiny vedeme s kolegou ve dvou, což vytváří podmínky pro zachycení detailů verbální i neverbální komunikace klientů a tím možnost citlivěji reagovat na dění ve skupině.

K čemu to celé vůbec je? Lidé mají možnost zajímavou a bezpečnou formou prožít negativní emoce a odhalit skrytá zákoutí své duše, což u některých může vést k celkové proměně s přesahem do jejich vlastního života. Díky tomu se mohou nastartovat vnitřní změny směřující k plnohodnotnějšímu a srozumitelnějšímu bytí a fungování ve světě.

 

 

Dagmar Valuchová

Terapeutka odd. 23

Přidat element