Max Scheler – Můj filosofický pohled na svět

 

Vydal Vyšehrad 2003. Úvodní studii napsal Ivan Hodovský, má 106 stran. Patří k nejvýznamnější myslitelům 20. století. Aplikoval fenomenologii na etiku. Oproti tendencím etiku formalizovat a racionalizovat, zdůrazňuje obsah hodnot a jejich neuvěřitelnou schopnost přežívat v proměnách času. Ústředním tématem jeho etiky jsou city, které též podrobuje fenomenologické analýze.

Česky vyšel v r. 1919 esej Na obranu lítosti, 1937 Filosofický světový názor. V r. 1968 Místo člověka v kosmu s předmluvou Patočky, 1971 Řád lásky, 1993 O studu. Citoval Masaryka, Emanuela Rádla, , Tolstého, Dostojevského, Solovjeva.

Narodil se 1874 v Mnichově, matka byla židovka z rodu Feuchtwangerů. Studoval filosofii, sociologii, psychologii, medicínu. Habilitoval se u R. Euckena spisem Transcendentální a psychologická metoda. Přestoupil ke katolicismu a oženil se. Eucken jej hodně ovlivnil, základy jeho postojů jsou obsaženy u Euckena. Byl to jediný filosof, který dostal Nobelovu cenu za literaturu. Schelerova menželka se nesnášela s manželkou Euckena, tak musel opustit Jenu. V r. 1901 se seznámil s Husserlem. Pak pracoval v Mnichově, kamarádil se s mnichovskými fenomenology Moritzem Geigerem, Alexandrem Pfänderem, a Dietrichem von Hildebrandem. 1912 se rozvedl a podruhé se žení. V r. 1915 vydává knihu Génius války a německá válka. V roce 1918 je povolán do Kolína jako profesor filosofie a sociologie. Vydává „O věčném v člověku“ jako obhajobu křesťanských postojů. Snaží se položit základy křesťanského socialismu. Jeho hlavní témata v té době jsou filosofická antropologie, sociologie vědění, metafyzika a filosofie dějin. Píše „ Spisy k sociologii a teorii světových názorů“ a „Formy vědění ve společnosti“. Pak se přiklání k panteismu, vydává „Místo člověka v kosmu“. V roce 1924 se potřetí žení. Je povolán na univerzitu do Frankfurtu, zde však náhle umírá, 19.5.1928. Teprve po smrti se narodí jeho druhý syn, první zahynul v r. 1940 v Buchenwaldu.

Dožil se jen 54 let, rozsah jeho díla je však obrovský. Jeho pozůstalost byla ohromná. Pozoruhodná je též polytematičnost jeho tvorby. Byl též posedlý přednáškovou činností, měl nesmírně intenzivní společenský život, pařmen, démonického vzezření. Zjednodušeně jeho vývoj lze rozdělit do tří období. První je doba předválečná, ve které se věnuje etice a fenomenologii citů. Druhá etapa, poválečná, je věnována sociologii kultura a vědění, třetí pak problematice člověka, bytí a smyslu dějin.

 

Problém metody

 

Většina interpretů jeho díla říká, že základní metodou práce je fenomenologie. Bývá vsazován mezi Husserla a Heideggera. Výchozím momentem Husserlovy práce byla matematika.Východiskem Heideggerovým bylo novokantovství. Pro Schelera to bylo propojení filosofie, založené na životně filosofické pozici, s psychologií a propojení s moderní biologií a medicínou. Avšak základní a rozhodující filosofické nasazení získal prostřednictvím R. Euckena. Ten znamenal v převálečném Německu vrchol antipozitivistického a antipragmatického zaměření. Východisko tvořil předpoklad ducha jako metafyzické potence, vyznačující nezávislost na jiných veličinách, mohutnosti zcela původní a nesouměřitelnou s čímkoliv jiným. K ní zjednáváme přístup metodou noologickou. Rozum je pramenem čistých poznatků. Kritický odstup si zachovával ve vztahu ke kantovskému kriticizmu, jemuž vytýkal sklon k dogmatismu a nedostatek duchovních tvořivých podnětů. Poslání člověka spatřoval v činné participaci na duchovním životě a rozvíjení osobnosti. Byl kritický ke stavu společnosti, kterou označoval stavem duchovní nouze. Scheler všechna tato stanoviska přejal. Obrat k duchovnu a hodnotám současně u Schelera znamenal obrácení pozornosti k jejich obsahu, nikoliv pouze k formě, jejíž absolutizace může vést k etickému subjektivismu a relativismu (Kant).

Zlomovým momentem však pro něj bylo setkání s Husserlem a výměna názorů s mnichovskou skupinou fenomenologickou.   Rozuměli si. Podobně jako Scheler hladá základ, to, co je skryto za chaotickým, nahodilým a časově podmíněným děním. Je to cesta platónského hledání eidos, nahlížení podstaty, k níž se dostáváme, když jsme prošli těžkou cestou vyloučení soudů, souzení, které ulpívá toliko na povrchu věcí. Od Husserla se lišil jak metodicky, tak tematicky. Metodologická odlišnost je znám již z terminologie. Z fenomenologie přejal toliko pojem REDUKCE, kterou pochopil jako nástroj pronikání do toho, co je podstatné. Ale místo toho používí termín eidetika, což znamená – nauka o podstatném. Nebyl nikdy Husserlovým žákem, byli spíše kolegové. Eberhardt Avé- Lallemant říká, že fenomenologické termíny sice chápe, ale současně klade důraz na svou pozici, kterou považuje za nezávislou. Údajně též termín fen. redukce nikdy pořádně nepochopil. Eucken dostal nobelovku za literaturu, předal mu ji Bergsson, který ji později dostal též.

Inspirací od Euckena byla i analýza fenoménu citu. Cit je na rozdíl od rozumu kategorie obsahová nikoliv formální!!Oproti akademické učenosti staví kvalifikovanou angažovanost. Je to jeho téma od začátku, vrcholí v „K fenomenologii a teorii citu sympatie a o lásce a nenávisti“. Roli zde sehrálo jeho křesťanství. Důležité pro něj bylo, že se citovost vymaňuje ze strohosti logiky. Logika činí intersubjektivní vztahy formálními, emotivní filosofie ji naplňuje hmatatelným obsahem a plností skutečného života a vzájemností. Předchůdce má v Pascalovi- orde du coeur, Augustinovi, ordo amoris. Ale již v Platónovi, Faidros, Symposion. Pozitivisté redukují city na něco, co vzniká v těle, je to pro ně něco odvozeného.Scheler je naopk považuje původní a více se přibližující bytí. Emocionalita není pozadu za kognicí. Důležitá je intencionalita citů. Nepodléhá žádnému pojmovému schematismu, existuje před slovy. Díky němu se přibližujeme druhému. City nám něco říkají, i když se mohou mýlit, rozum nám dá zprávu logicky koherentní, ale obsahově slabou. Je ojedinělý. Metafyzika byla vždy brána jako záležitost rozumu, logiky. I když nebyl první, tam možná nejradikálnější, který pochopil, že bytí je přístupné nikoliv prostředky rozumu, nýbrž citu!! Citát: „Na místo indicko-řeckého sebevykoupení skrze poznání  nastupuje idea vykoupení božskou láskou. Kristus nepřináší nějaké nové poznání Boha, jak je tomu například u Budhy. Veškeré nové poznání o Bohu je neseno tvořivým základem skutku lásky, jímž je boží sebezjevení v Kristu. Jen milujícím byly oči otevřeny..“

Svoji etiku nazval Materiální a hodnotová. Proč? Materiální proto, že staví na určitých skutečnostech, byť ideální povahy. Hodnotová proto, že vždy obsahuje určitý hodnotící aspekt. Uznává Aristotela. Je důležité pochopit Aristotelovo pojetí hmoty, hylé, které není pouhou masou, ale substrát, hypokeimenon. Je možností, potencí, děním. Forma naproti tomu představuje způsob bytí.  Z estetického hlediska tvar a z etického hlediska dokonalost. Ad Platń. Rozlišovat mezi dobrým a zlým z hlediska psychologickjého je nesmysl. Veškerá argumentace ohledně dobra směřuje k tomu, abychom pochopili dobro nikoliv jako pouhou vlastnost, nikoliv jako stav vědomí, nikoliv jako konstrukt ve smyslu nominalistickém, nýbrž jako dobro existující mimo souhrn konkrétních věcí, ve kterých je nějak přítomno a kde ho můžeme usilovným snažením nalézt. Etika je podle jeho názoru jen vývojovou filosofií mravního vědomí v dějinách a ve společnosti. Některé hodnoty jsou vyšší, některé nižší. Toto tvrzení nepatří do oblasti zkušenosti, plně náleží hodnotě jako takové. Hodnoty nelze sečítat ani odečítat. Hodnoty jsou něčím zcela základním, empiricky neodvozeným , něčím co naopak určuje hodnotový charakter reálného světa. S hosnotami se můžeme setkávaz zprostředkovaně prostřednictvím věčných nositelů hodnot, STATKů. Sféra hodnot odpovídá sféře citů. Přiklání se k realismu.

Pro jeho etiku jsou důležité tři pojmy: statek, skutečnost a hodnota ve smyslu ideálního bytí. Co je statek, Teprve ve statcích se hodnoty stávají skutečnými. Je to to mezi hodnotami a námi. V oblasti statků se odehrává plnokrevný život. Hojně diskutoval s Nikolea Hartmannem, který mu vyčítal přílišný idealismus a strnulost. Co se týče hodnot, jsou svébytné, naopak určují statkovou povahu světa.

Čtyři skupiny hodnot:1. příjemný, nepříjemný, 2. vznešené a nízké, hodnoty vitálního cítění, 3. duchovní hodnoty, krása a ošklivost, právo, bezpráví.. svaté. Vrchní zakládá nižší. Etika nemůže mít represivní , negativní, kritický charakter, pak je tzv. imperiální.

Další téma jeho etiky je eudaimonismus. To je termín Kantův. Pro něj je to synonymum hedonismu. U Schelera je důležitá DYNAMIKA morálního dění. Důležitý je poměr hodnoty a libosti. Hodnoty mají své kvality. Hodnoty nepoznáváme, vciťujeme se do nich. „Já“ není východiskem hodnot, ale předmětem hodnotového vědomí.

Pět variací kulturního, politického a morálního života: 1. variace cítění, tudíž poznávání hodnot, označuje je jako étos. 2. variace se odehrávají ve sféře soudů a pravidel,3. variace institucí, statků a souborů jednání, 4. praktická moralita na základě norem,5. variace zvyků a norem.

Pak má dva zákony: 1. zákon tendence k vyhledávání náhražek v případě hlubší negativní emocionální určenosti já . 2.úsilí o realizaci pozitivních  a vyšších hodnot nikdy nepochází z dojmů negativníc. Určitá podobnost s Lévinasem.

Radikálně odmítl subjekto- objektovou predikci. Cit.-„je přirozené být pyšný na určité věci. Jen jedna pýcha je ďábelská. Je to pých na vlastní morální hodnotu“.

Další téma má filosofii náboženství. Téma lítosti a znovuzrození. Lítost jako vnitřní léčba duše. Dále se zabývá fenomenologií náboženství, je předchádce G. Can der Leeuwa, M. Eliadeho.

Další jeho zájem je sociologie vědění. Vymezuje se proti pozitivisticky orientovanému Wilhelmovi Jerusalemovi. Na vztahy působí faktory determinační a iniciační. Ad 1 pudové, ad 2 duchovní.  Hojně v této tématice reflektoval Karla Marxe. Sociální negativismus. Byl pesimista.

Je v něm jakási dialektika konečnosti a neokonečnosti, předjímá Teilharda de Chardin. Věří v řád bytí. Měl rád Komunistický manifest! Člověk je homo faber.Člověk je specialita v přírodě. Ne svou inteligencí, ale schopností se otevřít světu a za druhé, říci svým mudům rozhodné NE. Je to trochu Hei.Má humor, který mu umožňuje se povznést nad své Dasein (to je spíš Fink). Akt ideace, učí o duchovnosti jako fenoménu odpoutání se od světa. Cit.:“Teprve v účasti vlastní osoby se naskýtá možnost znát i bytíjsoucna, jež je příčinou sebe sama“.

Kniha obsahuje texty: 1. Filosofický pohled na svět, člověk je schopen dosáhnout trojího druhu vědění- panujícího neboli výkonového, podstatového neboli vzdělávacícho a spásného.  2. Čxlověk a dějiny rozvíjí filosofickou antropologii. 3. Člověk ve věku světového vyrovnání. Vyrovnává antagonismy mezi socialismem a kapitalismem, Evropou a zbytkem světa, mužem a ženou. 4. Formy vědění a vzdělávání. .5 Spinosa. Je panteista. Amor intellectualis, duchodní statky.