Eugen Fink – Bytí, pravda, svět

Oikomena 1996, přeložil Jakub Čapek.

 

Vztah člověka k vědě a filosofii

Člověk není jakožto člověk již zasazen do vědy. Věda je určitá dějinně uskutečněná možnost člověka evropského. Člověk nem usí existovat v prostoru vědy. Vita activa, vita contemplativa. Všichni lidé od přirozenosti touží po poznání. Arist. Věci o sobě a věci pro nás.

K lidskému filosofování patří patrně vždysžírající neklid propastných pochyb o sobě samém, zádumčivost zoufalství, která jako stín následuje po štěstí úžasu a blaženosti theória.

6 pojetí filosofie z antiky- 1. poznání jsoucích věcí,2. poznání lidských a božských věcí,3. starání se o smrt 4. připodobnění se bohu, 5. umění všech umění a věda všech věd, 6. láska k moudrosti. Orexis, touha, Mnémé, paměť, Empeireis, zkušenost, Techné, vyznání se v praktických věcech, Epistémé, věda. Moudrého musí charakterizovat vědění o jsoucím vcelku.

 

Předběžný pokem filosofie

Tušení bytí a stupňování bytí

Filosofie patří k podstatě člověka. Nemáme žádné místo, které by bylo prosto její moci, jejího vábení a její hrozby.

Pojem má funkci zpracování. Je instrumentem člověka, díky němuž nezřetelné vědění nabývá ostřejší kontury. Ale vědění samo neprohlubuje. Avšak v pojmech bytí se posouvá lidské porozumění dopředu. To, jak lidská existence rozumí bytí, není jen lidská věc, ale způsob, jak bytí samo vyvstává do lidského života. Sebeotevření se bytí na člověku. Děje se jako čnění tuchy bytí do naší konečné existence. Toto tušení je dráha všeho filosofování.  Tušení bytí otevírá nedozírnou cestu stupňů a stupňování , dráhu pro pohyb pojmu bytí v lidském myšlení. Nevidíme světlo, vidíme to, co stojí ve světle. Filosofie je v každém, i když spí. Může se stát mánií.

Aristo. Smyslové vnímání Aisthésis.

 

Gradualita pojmu bytí

Statika a dynamika pojmu bytí

Došli jsme k prvnímu předběžnému pojmu filosofie – je myšlenkovým hledáním toho, co je nejvíc jsoucí.

Člověk unikl poutu přírody, přisvojil si svobodu. Člověk existuje jako paradox. Stupňování nazýváme ontologický komparativ. Platón prohlašuje, že jsoucnost je schopna stupňování. Lidské vědění nezískává svou hodnotu od hodnoty bytí lidského subjektu, nýbrž od toho, k čemu se vztahuje.

Filosofování je vskočením do pohybu samotného stupňování bytí.

 

Myšlení a řeč

Theistická a pantheistická metafyzika

Dějiny filosofiejsou ve značné míře dějiny úpadku.

Myšlení jde proti řeči, když se domáhá jednoznačných pojmů, když se pokouší vypracovat pojmy bytí, v nichž lze myslet nejen stabilní svět fenomenů, nýbrž také proudění bytí, které je základem této stability.

Konečné je podle Hegela sebezahalením nekonečného. Absolutno je protikladem sebe sama.

 

Konečnost výkladu bytí

Transcendentálie

V absolutní metafyzice ducha , která zapírá nebo utopicky přeskakuje lidskou konečnost, dochází filosofie ke konci, dokončuje se a ukončuje se. Fakt, že člověk vždy již rozumí strukturám bytí cizích věcí, které jej obkličují, a pokouší se takové porozumění vyjádřit pojmem, není argumentem proti ontické isolovanosti lidské existence.

Každá věc na světě je druhová a jednotlivá. Člověk je nitrosvětské jsoucno, které se význačným způsobem vztahuje k všobjímajícímu celku. Člověk je nejen ve světě jako jinak každá věc, svět je jistým způsobem v člověku. Teprve pravda světa či pravda bytí otevírá dimenzi možných pravd o věcech. Právě proto však upadá tato nejpůvodnější pravda ihned do zapomnění.

Věci rozumíme jakožto jsoucí tehdy, když ji klademe proti nicotě. Nicota prostupuje lidské porozumění bytí. To, co je omezené, tedy ohraničené, co je odlišené od jiného a nemůže být tímto jiným, to je určeno nicotností. Z tohoto hledisk je každá věc zároveň jsoucí i nicotná. Bytí a nicota vspoupily do svazku. A také protklad jednoho a mnohého se v uspořádání jednotlivé věci váže s prokladem bytí a nicota. Trancendentálie- aléthes, on, agathon, hen.

 

Transcenentálie a bytí

Žijeme v šerém tušení bytí. Nikdy nám není zcela neznámé a nikdy jsme je zcela nezahlédli. Je nás zároveň blízké i vzdálené. Známe je natolik, abychom je mohli hledat v nejvyšší vášni ducha. Metafyzika je ze své povahy epistémé theologické.

Odemyká se nám nečekaná problematika. Když místo na jsoucí vztáhneme trancendentální tituly na bytí, když se ptáme, zda a jak je samo bytí jedno, dobré a neskyryté.

 

Bytí a jevení – jevení se jscoucího

Aporie pojmu fenomén

Nesmírná prvotní událost, která umožňuje všechny události, příhody, všechna dějství v universu, je vzestup bytí do mnohotvárnosti individuovaného jsoucího. Jsoucíme rozumíme ve světle bytí, ale toto světlo nevidíme. Je to, jakobychom ho měli v zádech. Platón.

Filosofující člověk, který v myšlení hledá bytí, musí namáhavě vystoupat, tušíc za sebou, co hledá. Musí vydržet odvrácenost bytí. A probádat jsoucí. V naději, že se mu na konci cesty objeví to, co činí jsoucí jsoucím. Myslitel se podobá Orfeovi v podsvětí. Nesmí se příliš brzy otočit. !!! To je pěkné..

Clověk je pokládán za vykupitele všech věcí. V Bibli říká Bůh, že kvůli člověku stvořil nebe a moře..

Jevení se je jevení se jsoucího, ne bytí. Člověk je sám pro sebe fenomenem.

 

Jevení jako vhled a jako vyjevování

Bytí věcí se dovědčuje a vykazuje ve zjevování. Reflexe znamená životní rozpad původní vroucnosti vztahu člověka k okolnímu jsoucnu.

Být ve zjevu není konstitutivní charakter jsoucího jako takového. Faktum jevení  závisí zjevně na faktu lidské existence, předněji lidské před-stavovací schopnosti. Lidské před-stavování má co do bytí charakter zaharazování.

Vyjevování. To vše vyšlo najevo,to vše je shromážděno v objímající jednotě velké přítomnosti a každá jednotlivá věc v tom má svůj vlastní tvar, své místo a svou chvíli. I nyní chápeme jevení jako pohyb, ten ale nevzniká v před-stavujícím subjektu, nýbrž v každé věci. Tím, že věc vyšla najevo v otevřeném prostoru všeobjímající přítomnosti, je vždy jedna mezi druhými a je tím všem ostatním nabídnuta.

Co zde musíme uvažovat, je jevení jako dějství individuace, úder blesku prosvětlení, jež vše konečné vhání do ražení jeho podstaty. Podle Hérakleitova výroku – vesmír řídí blesk.

Kde potom ale je tato noc bytí, která je klínem i hrobem všech věcí? Nemůžeme ji nalézt nikde v do dálek se třpytících horizontech prostoru a času. Avšak to je nesmírný ontologický význam lidské smrti, že ukazuje na nepochopitelné nic, z něhož vše dospívá do zjevování a do něhož zjevení opět zapadá.

 

Problém s ens verum

V případě vzhledu a v případě vyjevování

Ke zjevování dochází jen tehdy, když je tu člověk. Tím, že lidé uvádějí v činnost poznávací schopnost, způsobují toto jevení.

O jsoucím víme v jeho zakusitelnosti, v jeho principiální inteligibilitě a sice předem , přede vší zkušeností. Takové vědění se nazývá umělým výrazem filosofie apriorní vědění. Nejobecnější znalost toho, co je živé, nikdy nečepáme ze skutečnosti. Bytí a vědění patří dohromady. Ovšem pozoruhodným a obtížně pochopitelným způsobem.

My lidé žijeme na hranici, kde se odlučuje otevřený prostor od uzavřeného základu, kde se navzájem dotýkají a rozestupují. Zde je bydliště člověka (spára).

Nebe je světlo bytí, země je noc bytí.

Zjevování myšlené jako vyjevování není něco, co se s věcmi navíc přihodí, toto zjevování je právě jejich bytí.

Jevení je vystupování do světliny , která shromažďuje a objímá vše individuované jsoucí. A pokud je jevení se odkrýváním, sebeodhalováním konečných věcí v obrysu a hranicích, děje se PRAVDIVOST.

Postavení člověka ve světě není určeno pouze tím, že se ve vědění otvírá sebeodkrývání věcí. Je zasvěcen do celého universa. Je konečné jsoucí, které na sebe bere břímě všech konečností. A to proto, že je bytostí, která ví o nekonečném.

 

Jevení jako absolutní médium

Jevení se tak určuje jako výkon bytí jsoucího samotného. To, že lidský rozum naráží na mimořádné obtíže, chce-li při promýšlení objímající totality vesmíru vyjít z nitrosvětského pole toho, co je dané ve zkušenosti, to vyložil Kant v Kritice č. r.  v antinomii kosmologických idejí.

Jsoucí jako předmět, pravda jakožto to, co jsme poznali, a svět kaožto horizont a existenciál je zde jen tehdy, je-li zde člověk, probudí-li se toto zvláštní jsoucno uprostřed věčně vířících věcí a nechá-li svítit světlo svého malého, bídného rozumu. Jako pochodeň v noci.

Podstatu pravdy a světa myslíme etdy jinak , když uvažujeme zjevování z pozice vědění, a jinak, když když vycházíme od vzcházení.

 

Jevení se není něco na jsoucím

Mnohost způsobů, jak se věci jeví, nás rozptyluje.  A také nejsme nikdy u sebe samých, bez odstupu. Pro množství nitrosvětského už nejsme schopni myslet svět. Pravda a svět závisí na nitrosvětském jsoucím, jež vydává svou auru.

Pojem krajina. Je to to, co shromažďuje a zároveň odděluje, co stejně tak sjednocuje , jak rozptyluje. Je rozměrem možného vyjevování se věcí a jejich vzhledu. Je polem bytí. Nejobsáhlejší krajina všeho jevení je svět.

Jevení se je do sebe navzájem sepjaté vládnutí pravdy a světa.